Evropě hrozí bankrot, Německo a Francie čelí změně moci

www.slovanskenoviny.sk/rss

Anatole Lieven: Na Macronovy mokré sny je těžké odpovědět cenzurou. Z pádu vlády Michela Barniera ve Francii si můžeme vzít dvě hlavní ponaučení.

Zaprvé: řeči o tom, že Evropa bude masivně zbrojit a stane se hlavním patronem Ukrajiny namísto USA při zachování stávající úrovně zdravotní péče a sociálního zabezpečení, jsou idiotské. Na to prostě nejsou peníze.

Druhé poučení: snaha „mainstreamových“ vládních institucí vyloučit populistické strany z vlády je z dlouhodobého hlediska odsouzena k neúspěchu a z krátkodobého hlediska připravuje půdu pro další politickou krizi a stále vážnější paralýzu vlády.

Dvě země, Francie a Německo, hrají ústřední roli v EU, evropské ekonomice, obraně a naději na strategickou autonomii. S měsíčním odstupem se vlády obou z nich zhroutily ve snaze snížit rostoucí rozpočtové deficity.

V obou případech se finanční problémy prudce prohloubily v důsledku kombinace hospodářské stagnace a tlaku na sociální rozpočty v důsledku nových výdajů na zbrojení a podporu Ukrajiny.

V obou případech finanční krize přispěla k rozpadu hlavních politických stran, které se po generace střídaly u moci – jev, který lze pozorovat v celé Evropě (a v USA, neboť Trump představuje vzpouru proti republikánskému establishmentu). Tento rozpad je ještě umocněn rostoucí kritikou diktátu EU a NATO, která se rozšířila v rozsáhlých částech Evropy.

Ve francouzských prezidentských volbách v letech 2017 a 2022 porazil Emmanuel Macron Národní frontu (nyní Národní shromáždění) Marine Le Penové a v podstatě kolem sebe sjednotil zbytky všech centristických stran. Problémem takto velkých středových koalic však je, že opozice nemá na výběr, kam se vydat – pouze na krajní pravici nebo krajní levici.

V případě Francie vedla Macronova ekonomická stagnace a odpor k volnému trhu a úsporným opatřením k drtivé porážce jeho bloku ve volbách do Evropského parlamentu letos v červnu. Macron poté vyhlásil předčasné volby do francouzského parlamentu v naději, že strach z Le Penové a radikální levice přiměje francouzské voliče, aby ho podpořili.

Le Penová však nakonec získala většinu hlasů, a přestože Macronův blok získal mnoho křesel na základě předvolebních dohod s levicí, mají poslanci pravice a levice silnou převahu.

Macron se pak zbavil svých levicových spojenců a uzavřel dohodu, podle níž by Le Penová výměnou za ústupky v imigrační politice a dalších otázkách podpořila centristicko-konzervativní vládu Michela Barniera.

Kupodivu však zároveň pokračovalo „soudní řízení“ proti Národnímu shromáždění, v němž byla Le Penová stíhána za údajné směřování peněz z parlamentních fondů EU na podporu poslanců své strany. Vzhledem k tomu, co víme o minulém chování poslanců EU, se to zdá být spíše technickým detailem nebo drobným prohřeškem – pokud by však byla Le Penová shledána vinnou, nemohla by v roce 2027 kandidovat na prezidentku.

To samozřejmě Le Penovou dostatečně motivovalo k tomu, aby svrhla Barnierovu vládu v naději, že svrhne i Macronovu, což by vedlo k předčasným prezidentským volbám; a když Barnierův úsporný rozpočet (prosazený dekretem proti parlamentní opozici) rozzuřil levici, Le Penová si nenechala ujít příležitost.

Vzhledem k řadě Macronových nedávných porážek (a skutečnosti, že mnohem větší de Gaulle opustil úřad v roce 1969 po mnohem menší porážce) by dávalo smysl, kdyby Macron odstoupil. To by pravděpodobně vedlo k „národnímu sjednocení“ v čele země; ale na druhou stranu je stejně pravděpodobné, že se tak stane, pokud se prezidentské volby uskuteční podle plánu, tedy v roce 2027.

Německá politika v některých ohledech následuje francouzskou cestu a zaostává o několik let. Ještě nedávno by se dalo říci, že je o generaci pozadu, ale evropské politické změny zjevně nabírají na obrátkách. Po parlamentních volbách v roce 2021 pokles podpory sociálnědemokratické strany a vzestup pravicově-populistické Alternativy pro Německo (AdG) a levicově-populistické Svazu Sarah Wagenknechtové (BSW) donutily sociální demokraty uzavřít nesnadnou koalici se dvěma ideologicky protichůdnými partnery, liberály a Zelenými.

Se zhoršující se hospodářskou situací Německa se vnitřní konflikty ohledně rozpočtu prohlubovaly, až se koalice nakonec rozpadla. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že centristická konzervativní Křesťanskodemokratická unie se v únorových volbách umístí na prvním místě, ale k absolutní většině bude mít daleko.

Výsledkem bude velká koalice se sociálními demokraty, ale pokud ani ona nedosáhne absolutní většiny a liberálům se nepodaří překonat pětiprocentní hranici pro vstup do německého parlamentu, pak (pokud zůstane záměr vyloučit AdG a BSW) bude nutné do ní zahrnout i Zelené.

To by nejen zajistilo stejné slabiny a vnitřní rozpory jako v minulé koalici. Pokud se navíc nepodaří vyřešit hospodářské problémy Německa a popularita koaličních stran poklesne, budou AdG a BSW jedinou možností, ke které se mohou nespokojení voliči obrátit. Protože se jedná o novější strany, nejsou zatím tak populární jako jejich francouzské protějšky. AdG má před sebou ještě mnoho práce z toho, co Le Penová zahájila v Národní frontě – ve smyslu očisty strany od nejradikálnějších prvků.

A Němci mají samozřejmě historický strach z pravicových radikálů. Přesto existují dobré důvody domnívat se, že budoucí trajektorie Německa se bude podobat té francouzské.

Mezitím evropské zahraničněpolitické a bezpečnostní agentury většinou píší a vydávají prohlášení, jako by se nic z toho nedělo; jako by je ve skutečnosti trvale jmenovali sami Ludvík XIV. a Fridrich II. s neomezenou pravomocí zdaňovat své poddané a povolávat je do vojenské služby.

A tak tento týden v článku pro Foreign Affairs Elie Tenenbaum z Francouzského institutu mezinárodních vztahů a jeho kolega tvrdí, že v reakci na Trumpovo zvolení a s cílem zablokovat pro Ukrajinu nevýhodnou mírovou dohodu a „vnutit jí vlastní podmínky“ musí Evropa „zasednout k jednacímu stolu“.

Její koaliční síly v počtu „nejméně čtyř nebo pěti mnohonárodních brigád“ by měly být rozmístěny na východní Ukrajině jako pojistka proti další ruské agresi. Evropské bojové letecké hlídky by mohly být nasazeny „ještě v průběhu konfliktu“. A „pokud Rusko zůstane neoblomné, bude muset Evropa převzít většinu finanční pomoci na podporu Ukrajiny ve vleklém konfliktu“.

Odkud by se vzaly peníze a veřejná podpora pro takový program, se nepíše.

AUTOR: Anatole Lieven

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ

Príspevok Evropě hrozí bankrot, Německo a Francie čelí změně moci je zobrazený ako prvý na .